Když se Eva objevila na konkurzu v divadle Semafor, řekli jsme si s Jiřím Suchým, že budeme muset napsat novou verzi Libuše- taková to byla postava. Ať zlákáš Odyssea svým medovým zpěvem a chytíš nejen jeho a jeho druhy, ale i nás všechny do jazzové pasti! Jak by řekl Evžen Jegorov : ,,Koukej je všechny vyzpívat do trenýrek.“

Ferdinand Havlík

Podle toho, jak Eva Emingerová zpívá, by mě nenapadlo, že coby smečařka prý uměla volejbalovým míčem tvrdě prorážet bloky soupeřek a pomohla tak československým juniorkám i ženám k bronzovým medailím na mistrovstvích Evropy. Ale Evin saténově jasný a jednolitý hlas spíš zurčí než bouří, nad doprovodnými nástroji se nerozpíná do velkomuzikálového efektu, ale povídá si s nimi, často polohlasně, hravě, vyčkávavě. Uprostřed zpovykaného televizního Česka, hledajícího mermomocí novou superstar, hledá Eva beze spěchu, rok za rokem, sebe samu; svůj vlastní způsob, jak zazpívat melodie, které se jí nejvíce líbí, které však mnohdy už nahráli ti nejdokonalejší světoví interpreti. Hledá k sobě hráče, aranžéry, inspirativní prostředí. Osvobozuje se od počáteční přirozené, ale přece jen trochu svazující úcty k zažitým představám o stylech jazzu. Dopřává si víc bezstarostnosti; chvílemi nechá svůj hlas jen načrtnout melodický obrys, ubere na kráse barevnosti a tón takřka jen dodýchne. V jejím dnešním, měkčím a tišším podání, jakoby se usmíval dávno zesnulý černošský crooner Nat King Cole. Eva Emingerová je zase o něco blíž barevné duze, kde sídlí komorní píseň moderního jazzu, okouzlující svou chytrostí i prostotou. Taková, o jaké se zdává všem zpěvačkám na světě.

Jiří ČernýHudební kritik